článek z vydání č. 2 ze dne 19.1.2005
Délka řízení je problémem
Ani rakouské insolvenční právo nestagnuje, je v něm řada novel
Interview Konkursních novin s JUDr. Ivou Hirt-Tlapak, zabývající se v Rakousku konkursním řízením
Předloni se JUDr. Iva Hirt-Tlapak z Rakouska, zabývající se konkursním řízením, zúčastnila "veřejného slyšení", konaného v Senátu. Její příspěvek k připravované rekodifikaci českého úpadkového práva jsme publikovali v č. 17-18 s datem 3. září 2003.
Na počátku roku jsme paní doktorku požádali opět o rozhovor.
* České úpadkové právo mělo základy v rakouském právu. Poslední úprava konkursu a vyrovnání z roku 1931 pak přestala platit v roce 1950. A až v roce 1991 vzniká zákon o konkursu a vyrovnání, který do dnešní doby prošel dvaceti novelami a v roce 2006 by měl platit zcela nový úpadkový zákon, který by odpovídal i směrnicím Evropské unie. Rakušané neměli tak chaotický vývoj úpadkového práva, nicméně i rakouský úpadkový zákon prošel změnami. Které hlavní změny to byly?
Je sice pravda, že v Rakousku v principu ještě stále platí zákonná úprava z roku 1914, ale to neznamená, že by insolvenční právo stagnovalo. Abych srovnala stejná časová období - od roku 1992 do dneška byl konkursní řád 17krát novelizován, i když samozřejmě počet novel neříká nic o jejich závažnosti. Poslední novela vstoupila v platnost k 1.1.2005. Kromě toho vznikly, mimo konkursního řádu, další zákony týkající se insolvenčního práva. K hlavním změnám, které si vynutilo tržní hospodářství, patří zvláštní normy o spotřebitelském konkursu, které byly zapracovány do konkursního řádu, a které vstoupily v platnost v roce 1995 a zákon o reorganizaci podniku, který vstoupil v platnost v roce 1998. Jak ukazují statistiky, byl spotřebitelský konkurs po dvou letech váhání uživateli opravdu přijatý, reogranizační zákon dodneška ale ne. Posledním velkým zákonem, který se týká insolvenčního práva, je zákon o náhradě vlastního kapitálu, který se mimo jiné zabývá problematikou, které pohledávky mají nárok na uspokojení až tehdy, když byla na konkursní pohledávky vyplacena 100% kvóta. Jedná se přitom např. o půjčky poskytnuté společnosti společníky. Při novelizaci konkursního řádu samého se nechají pozorovat tendence k silnějšímu zohlednění práv konkursního dlužníka, třeba při řešení otázek, kdy dojde k uzavření dlužnického podniku resp.- za jakých předpokladů správce konkursní podstaty je povinnen s provozem podniku pokračovat, a při prodeji podstatných části dlužnického majetku. Nejefektivnějším instrumenten oddlužení je v Rakousku nucené vyrovnání, takže se snažíme tento právní institut stále vylepšovat. Nyní se chystá novela, která by měla zkrátit období mezi potvrzením nuceného vyrovnání a pravomocným zrušením konkursního řízení.
* Nepochybně sledujete situaci v Česku, vystoupila jste na "veřejném slyšení" v českém Senátu a upozornila na to, že řešení úpadku u nás nebude jednoduché, protože existuje hodně rozdílných názorů. Nicméně jste měla pravdu, když jste řekla, že některé řešení problémů by mohla řešit novela. Ta je napsána. Čeká se však na nový zákon. Co by měl přinést, aby se mj. zkrátilo konkursní řízení, což je jedna z hlavních bolestí.
Snažím se sledovat vývoj v České republice a gratuluji vám k záměru řešit insolvenci, respektive hrozící insolvenci, jedním jediným insolvenčním zákonem. Je to cesta moderních kodifikací. Úplně nový zákon poskytne České republice možnost vyřešit jedním vrhem v souladu všechny problémy, které vznikly postupem času při řešení otázek, řešených v Rakousku novelami konkursního řádu a novými zákony. Délka konkursního řízení je také rakouský problém. Z praxe mohu říci, že jsou dvě okolnosti, které délku konkursního řízení zapřičiňují. V drtivé většině případu to jsou neukončená sporná řízení související s konkursem, jako tzv. incidenční spory nebo spory o odpůrčích nárocích, u několika málo případů se jedná o excesivní využítí opravných prostředků dlužníkem. Dlužníkovy pokusy o nucené vyrovnání zpravidla délku kokursního řízení neprodlužují. Souvisí to s tím, že nebylo-li do jednoho roku od zahájení konkursního řízení nucené vyrovnání věřiteli přijmuto, dojde k uzavření dlužnického podniku a k prodeji majetku. Tím jsou pozdější pokusy o nucené vyrovnání nezajímavé, resp. v drtivé většině případu odsouzeny k neúspěchu. Výjimku z ustanovení o uzavření podniku tvoří podniky s velkým hospodářským významem.
* V Česku se nyní hodně diskutuje o ustanovování správce konkursní podstaty. Jak je to v Rakousku?
Otázka osoby správce konkursní podstaty resp. jeho určení byla mnohokrát označena jako kardinální otázka konkursního řízení, že už ani není možno citovat autora tohoto citátu. V každém případě má citát mnohé do sebe. Není se tedy čemu divit, že tato otázka vyvolává velkou diskusi, která už začíná otázkou, jestli má být správce ustanoven soudem nebo volen věřiteli, a když byl měl být ustanoven soudem, tak do jaké míry by měli mít věřitelé na jeho ustanovení vliv.
Abych doložila, že i pro tento problém platí nihil novi sub sole, dovolím si citovat z právnické literatury pocházející z roku 1914, tedy z doby, kdy Češi a Rakušané ještě měli zákony a právnickou literaturu společnou. Jedná se o Pamětní spis, který byl vydán u příležitosti vstoupení nového konkursního řádu o platnosti a kde bylo o dosavadním stavu napsáno toto:
Největší část stížností se týkala způsobu, jakým byli správci konkursní podstaty soudem vybíráni a výše odměny správce. (Denkschrift zur Einführung einer Konkursordnung, einer Ausgleichsordnung und einer Anfechtungsordnung, Vídeň 1914, strana 73.)
Podle úpravy, platící do roku 1914, nejdříve soud ustanovil předběžného správce, potom následovalo stádium, ve kterém mohli věřitelé s věrohodnými pohledávkami soudu osobu správce navrhnout a po "všeobecném likvidačním stání" mohli konkursní věřitelé nového správce konkursní podstaty zvolit, přičemž volba podléhala jenom formální kontrole soudu. Tato možnost určení osoby správce věřiteli byla posouzena takto:
Tato úprava je z více než jednoho důvodu neúčelná a pochybná. Přináší určitý neklid do pozice správce konkursní podstaty, dává při schůzi veřitelů návrhové právo do moci těch, kteří nárokují své pohledávky, podporuje vytváření
umělých většin a přenechává konečně ustanovení správce konkursní podstaty zcela bezohledné většině věřitelů a při slabé prezenci na shromáždění dokonce i menšině, které potom správce, ze strachu o svoje postavení, není sto odporovat tak resolutně, jak by to mohlo být v zájmu všech věřitelů. (Denkschrift zur Einführung einer Konkursordnung, einer Ausgleichsordnung und einer Anfechtungsordnung, Vídeň 1914, s. 77.)
Dnes se v Rakousku o této otázce téměř nediskutuje. Od roku 1914 ustanovuje správce konkursní podstaty soudce prvního stupně, který konkursní řízení vede (dříve předseda konkursního senátu, nyní samosoudce). Trochu se pilovalo na ustanoveních, která mají zajistit kvalifikaci správce a jeho nezávislost a nestrannost nejen vůči dlužníkovi ale i vůči věřitelům a konkurentům dlužníka, ale na otázce ustanovení správce soudcem prvního stupně z úřední moci se nic nezměnilo.
Do roku 1982 mohla schůze věřitelů navrhnout, aby konkursní správce byl zbaven funkce a místo něho ustanoven jiný, kterého schůze veřitelů zvolila, konkursní soud ale mohl tento návrh zamítnout, když považoval volbu za povážlivou nebo změnu v osobě konkursního správce na újmu společnému zájmu věřitelů.
Podle nyní platné úpravy mohou sice jednotliví členové věřitelského výboru nebo schůze věřitelů podat odůvodněný návrh na odvolání ustanoveného správce z funkce, soud ale tomu návrhu nemusí vyhovět. Volba jiné osoby věřiteli a návrh, aby soud tuto určitou osobu jmenoval novým konkursním správcem už v rakouském právu zakotveny nejsou.
Podle ustanovení německého insolvenčního řádu, který platí od 1.1.1999 může první schůze věřitelů, která se koná po ustanovení insolvenčního správce, zvolit jinou osobu. Soud může ustanovení zvolené osoby insolvenční správcem odmítnout jen tehdy, když není způsobilá pro převzetí této funkce. Myslíte, že to Němci opsali ze starších rakouských zákonů?
Je mně známo, že v návrhu nového českého insolvenčního zákona je obsažena úprava, že insolvenčního správce bude určovat předseda konkursního, tedy krajského soudu, a že věřitelé budou mít právo určitou osobu jako správce vetovat. Podrobnosti o podmínkách práva na veto mně známy nejsou. Právě na nich bude dost záležet. Jak ukazuje praxe, každá možnost účasti věřitelů na rozhodování o osobě insolvenčního správce preferuje hospodářsky silné věřitele, vybavené právními odděleními a právníky znalými všech zákonných ustanovení, oproti malým a středním podnikatelům, kteří nemají ani čas, ani znalosti využít svých práv. Že si to nevymýšlím, ukazuje shora citovaný Pamětní spis z roku 1914. Tato nevyrovnanost bude v České republice ještě větší než v Rakousku, protože v České republice neexistují svazy na ochranu věřitelů, které se v Rakousku insolvenčního řízení zúčastňují a práva malých a středních podnikatelů zastupují.
Převedení kompetence na ustanovení insolvenčního správce z insolvenčního samosoudce na předsedu soudu je novum. Nemyslím si, že se tím podaří vyloučit nebo zmenšit problémy, které souvisí se subjektivitou výběru osoby insolvenčního správce, nebo abych to řekla po způsobu českých novin otevřeně, zabránit zneužití mocenské pozice. Problémy se jenom přesunou na jinou úroveň a koncentrací na osm osob možná i zintenzivní. U insolvenčního samosoudce by měl už pud sebezáchovy vést k ustanovení co nejschopnějšího správce, protože činy méně schopného správce se okamžitě projeví v kvantitě kontrolní činnosti, kterou musí soudce zvládnout. Toto kriterium u předsedy soudu odpadne, budou mu chybět i praktické zkušenosti s tím, jak ten který správce opravdu pracuje.
Nezavírám oči před nedostatky rakouského insolvenčního práva, ale zrovna v této otázce si myslím, že jsme zvolili dobrou cestu. Dovolím si v této souvislosti vyjádřit moje osobní mínění parafrází Churchillova výroku o demokracii: Výběr a ustanovení správce v insolvenčním řízení dobře placeným, v jeho funkci nezávislým soudcem prvního stupně, je velmi špatná možnost, ale znáte lepší?
* Existuje v Rakousku profesní komora správců konkursní podstaty, která se stará o jejich kvalifikaci?
Profesní komora správců konkursní podstaty v Rakousku neexistuje. Souvisí to asi s tím, že drtivá většina správců jsou advokáti, kteří mají svoji komoru a svoje disciplinární právo, zbytek jsou auditoři, o kterých platí stejné. Oficiální instituce, která by se starala o kvalifikaci správců, také neexistuje, to je v osobní odpovědnosti každého správce.
* Se kterými hlavními problémy se potýká rakouské úpadkové právo?
Kromě problémů, které byly nebo budou vyřešeny legislativou - viz nahoře - máme i problémy, které souvisí s lidským charakterem. Dlužníci se přes všechny možnosti oddlužení, které jim insolvenční právo nabízí, velmi těžko odhodlávají k přiznání platební neschopnosti, nebo to vůbec nepřenesou přes srdce. Následkem je, že asi 75 % všech návrhů na konkurs (dlužnických nebo věřitelských) končí zamítnutím návrhu pro nedostatek majetku na pokrytí výloh konkursního řízení. U těch návrhů, o kterých bylo rozhodnuto zahájením konkursu, je průměrná kvóta, kterou věřitelé obdrží - 7 %. Dalším následkem je, že právní institut vyrovnání resp. jeho potvrzení jsou dost ojedinělým zjevem, protože zákonná minimální 40% kvóta už není v hospodářské síle dlužníka.
Také musíme intenzivě bojovat proti tzv. sociálnímu podvodu, to znamená proti firmám, většinou stavebním firmám ve formě společností s ručením omezeným, které se zakládají jenom za účelem získání výtěžku z několika zakázek, aniž by byly zaplaceny jakékoliv daně nebo dávky sociálního pojištění za zaměstnance.
Když konečně dojde k rozhodnutí o návrhu na zahájení konkursního řízení, tzn. k zamítnutí návrhu pro nedostatek majetku nebo na základě zálohy složené věřitelem ke konkursnímu řízení, rozplynula se firma již dávno ve vzduchu a její odpovědní činitelé jsou již dávno v cizině. Hospodářšká škoda, která tímto fenoménem vzniká, jde do miliónů
(ock)
|
