článek z vydání č. 03 ze dne 17.2.2010
Poradna Konkursních novin
Na dotazy odpovídá soudce a místopředseda Krajského soudu v Brně Mgr. Jan Kozák
Správci konkurzní podstaty se ptají a my odpovídáme - Správci konkurzní podstaty se ptají a my odpovídáme
Slyšel jsem, že je možné, aby insolvenční soud spojil rozhodování úpadku dlužníků, kteří jsou manželi a mají závazky ve společném jmění manželů do jednoho řízení. Je tomu opravdu tak a jaké důsledky by tento postup měl pro insolvenčního správce a věřitele dlužníka.
Musím potvrdit, že vaše informace je skutečně pravdivá. Přestože tento postup nevyplývá přímo z insolvenčního zákona. Možná aplikace vámi popsaného postupu byla navržena v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 1 VSPH 669/2009-A-21 ze dne 15.12.2009, který rozhodoval ve věci insolvenčního řízení vedeného pod sp.zn. KSPL 54 INS 4966/2009 a vyplývá z možnosti přiměřeného použití občanského soudního řádu pro insolvenční řízení. Vrchní soud v Praze v tomto rozhodnutí uvedl, že: -by bylo v rozporu se zásadou spravedlivého insolvenčního řízení, i v rozporu se zájmem věřitelů na hospodárném a co nejvyšším uspokojení (§ 5 písm. a) insolvenčního zákona), kdyby vedle sebe běžela dvě separátní řízení řešící různým způsobem úpadek každého z obou manželů, jestliže úpadek je v obou případech dán neschopností každého z manželů zapravit závazky společné. Odhlédnuto od faktických komplikací vzniklých v důsledku možných střetů úpravy oddlužení s úpravou konkurzu nejeví se rozumným ani účelným odepřít oběma dlužníkům manželům možnost sanovat své společné dluhy v jednom řízení, v němž bude možné k úhradě pohledávek věřitelů ve shodném režimu použít veškerých příjmů dosažených za trvání oddlužení každým z nich či oběma společně, k čemuž dali oba manželé kvalifikovaný souhlas. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o tom, že dlužník je v úpadku, jakož i o tom, že úpadek manžela dlužníka bude řešen oddlužením, jeví se být z hlediska procesního optimálním, aby insolvenční soud podle § 112 odst. 1 o.s.ř.
spojil obě věci ke společnému projednání."
Na úvod je nutno zdůraznit, že spojení insolvenčních řízení dvou dlužníků do jediného lze uskutečnit pouze v tom případě, kdy všechny závazky obou dlužníků OE manželů jsou společné a nerozdílné. Pokud by byl i jen jediný závazek u obou dlužníků OE manželů odlišný nebylo by možno tento postup použít. Identické závazky totiž znamenají rovněž identický okruh věřitelů pro obě insolvenční řízení. V případě, že by tento okruh věřitelů shodný nebyl, znamenalo by to, že v každém insolvenčním řízení by měl být jiný okruh účastníků řízení a spojené insolvenční řízení by nebylo možné realizovat tak, aby skutečně naplnilo výše uvedený požadavek hospodárnosti a maximálního uspokojení věřitelů.
Spojením dvou insolvenčních případů do jediného dle § 112 odst. 1 o.s.ř. neznamená, že by tady probíhalo jediné insolvenční řízení. Insolvenční zákon neumožňuje vést jediné insolvenční řízení současně u dvou dlužníků a k takovému závěru nelze dospět ani při přiměřeném použití o.s.ř. Insolvenční zákon v §14 odst. 1 výslovně říká, že účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník (jediný) a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníkovi. (Pokračování na s. 3) Poradna Konkursních novin
Na dotazy odpovídá soudce a místopředseda Krajského soudu v Brně Mgr. Jan Kozák
(Pokračování ze s. 1) Pokud by měl být tento postup přípustný, musel by jej umožnit samotný insolvenční zákon, nelze jej dle mého názoru dovodit ani na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani na základě přiměřené aplikace občanského soudního řádu. Insolvenční řízení probíhají i nadále dvě u dvou dlužníků. Tato řízení však neprobíhají separátně, ale jsou projednávána v jediném soudním řízení (společná schůze věřitelů, společný věřitelský orgán atd.). Za současného stavu právní úpravy evidence soudních řízení (viz. Kancelářský řád pro okresní a krajské soudy, což je Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. prosince 2001, č. j. 505/2001OEOrg, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy) by si každé z řízení zřejmě muselo ponechat svou spisovou značku.
Je otázkou zda by tento postup bylo možno použít nejen v případě, kdy by úpadek dlužníků - manželů byl řešen oddlužením, ale i v případě, kdy by bylo rozhodnuto, že jejich úpadek má být řešen konkurzem. Vrchní soud v Praze závěr svého rozhodnutí opírá mimo jiné o skutečnost, že v rámci oddlužení nedochází k zániku společného jmění manželů a není tedy nutné tato řízení od sebe oddělovat. Je pravda, že v průběhu oddlužení společné jmění manželů nezanikne, ale vzhledem k tomu, že oddlužení plněním splátkového kalendáře fakticky probíhá tak, že je postižen příjem dlužníka, který v danou chvíli ještě není součástí společného jmění manželů (součástí společného jmění manželů se příjem dlužníka stává v okamžiku jeho výplaty dlužníkovi, k čemuž však v souladu s § 406 insolvenčního zákona reálně nedochází), není tady oproti konkurzu zas až takový rozdíl. I v průběhu oddlužení plněním splátkového kalendáře dochází k postihnutí majetku, který ještě není součástí společného jmění manželů. Stejně tak by tomu bylo i v případě, kdyby byla spojena dvě separátní rozhodnutí o prohlášení konkurzu, ve kterých by došlo k rozdělení společného jmění manželů.
Osobně nepovažuji výše nastíněný postup za nejvhodnější. V některých případech může proběhnout hladce, ale může s sebou přinést také mnohé, původně neočekávané důsledky. V této rubrice není prostor zabývat se všemi aspekty společného projednání insolvenčních návrhů dvou dlužníků, kteří jsou sice manželi, ale jsou to fakticky dva různí účastníci řízení (dlužníci), protože jinak se na ně optikou insolvenčního zákona nedá pohlížet. Jaké důsledky by pro takové společné insolvenční řízení měl například rozvod manželů, ztráta zaměstnání jednoho z manželů, popření pohledávky jen jedním z manželů, výlučné vlastnictví jednoho z manželů k majetku, který slouží k zajištění společného závazku a podobně, by představovalo materiál na zvláštní knihu. Domnívám se, že spojení dvou insolvenčních řízení do jediného sebou přinese více problémů a nákladů než jsou přínosy s tímto postupem spojené. Výsledný efekt pro věřitele nebude takový, jako bylo zamýšleno tímto postupem dosáhnout.
Pro insolvenčního správce tento postup nemá zvlášť zásadní důsledky z hlediska jeho činnosti. Insolvenční soud v takovém případě musí ustanovit jednoho insolvenčního správce oběma dlužníkům. Uplatní se zde tedy obdobný princip, jako předpokládá insolvenční soud v § 25 odst. 2 pro úpadek dlužníků, kteří tvoří koncern. Pokud je úpadek dlužníků řešen oddlužením, které bude řešeno formou splátkového kalendáře, má insolvenční správce nadále nárok na odměnu z obou insolvenčních řízení. Pokud by bylo oddlužení řešeno prodejem majetku, získal by insolvenční správce nárok na odměnu ze zpeněžení veškerého majetku, který by byl pro oddlužení použit.
Pro věřitele nemůže mít takový postup žádné negativní důsledky. V opačném případě by jej nebylo možno realizovat. V rámci řešení úpadku oddlužením tak musí být nezajištěným věřitelům garantováno, že obdrží na své zjištěné pohledávky uspokojení ve výši nejméně 60 procent (30 procent za každého dlužníka samostatně). Na druhou stranu by mělo být v tu chvíli jedno, kolik který dlužník uhradí. Klidně může jeden z manželů uhradit společné závazky do výše 50 procent a druhý z manželů pouze do výše 10 procent. Jak vyplývá z výše uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, je nutné pro účely oddlužení nahlížet na příjmy obou dlužníků jako na společné a nerozdílné.
Dokáži si ovšem představit i situaci, kdy společné posuzování příjmů dlužníků ve svém důsledku věřitele dlužníka poškodí. Ve výše popsaném případě by se tak stalo tehdy, pokud by ve společném jmění manželů byl zahrnut majetek, který převyšuje příjmy jednoho z manželů, které jsou schopny pokrýt společné nezajištěné závazky jen do výše 10 procent nazajištěných závazků. V takovém případě by schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře u obou dlužníků věřitele poškodilo. Sporné je, zda by v takovém spojeném insolvenčním řízení mohli věřitelé rozhodnout o tom, že oddlužení jednoho z manželů bude řešeno splátkovým kalendářem a druhého prodejem majetku. Logikou Vrchního soudu v Praze by totiž takoví dlužníci přišli nejen o všechny své zabavitelné příjmy, ale rovněž o veškerý majetek. Tento výklad jde proti koncepci insolvenčního zákona u oddlužení, která je založena na principu -buď a nebo"; dlužník přichází o své příjmy, nebo o svůj majetek.
|
