článek z vydání č. 13 ze dne 7.7.2010
Lidé a úpadek - 13
Je konec školního roku a před námi jsou dva měsíce prázdnin. Už jsem chtěl napsat, že toto léto bude poněkud neodpočinkové, ale podíval jsem se do loňského ročníku a zjistil jsem, že to samé v bleděmodrém jsem napsal už vloni. Prostě vyhlídky na určitý pokoj a klid se nám nenabízejí už ani o prázdninách. Pořád se něco děje a ze všech stran se dozvídáme, že se bude i o letošních prázdninách tvrdě pracovat na všem možném. Lze jenom doufat, že to nedopadne, tak jako před rokem, kdy přišly veškeré prázdninové přípravy na mimořádné volby vniveč.
I letos jsou s létem spojována velká očekávání v tom smyslu, že by tato země mohla mít po bezmála patnácti letech funkční vládu, jejíž mandát vzešel přímo z voleb a není dodatečně dán opoziční smlouvou nebo podobným kompromisem. Teprve čas ukáže, zda vláda se silným mandátem bude schopna spravovat zemi a naše záležitosti tak, že se budeme moci spolehnout více na vlastní potenciál, schopnosti a síly a nikoliv pouze na to, co nám spadne ze stolu od sousedů, jak jsme to slýchali pravidelně v posledním dvouletém období a to z politického prostoru zprava, zleva i od „úřednické“ nepolitické vlády. Nicméně svět se kupodivu neohlíží na dění v malém středoevropském státečku, který už je notoricky znám jako jedna z největších nevládních organizací nového typu. Možná, že zjistíme, že mít vládu s mandátem je pro občany ještě horší než mít vládu bez mandátu. Pro občana je to ovšem problém docela zásadní, protože občan bez vlády je něco jako voják bez disciplíny, jak o tom psal ve svém Švejkovi Jaroslav Hašek. Alegorie občanů sedících bez vlády na stromech je možná až příliš mnohomluvná. Mimo jiné však nastoluje otázku, kdo vlastně v této zemi vládne a co můžeme od jednotlivých institucí vytvořených ke správě země vůbec očekávat a k čemu nebo ke komu se jako občané máme vztahovat. Taková otázka je důležitá, nicméně, svět na to, až si odpovíme, čekat rozhodně nebude a prostě a jednoduše půjde dál.
Pokud si připustíme, že existuje tradiční rozdělení moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, tak jak o tom hovoří ústavní zákony celé řady současných demokracii, pak můžeme směle konstatovat, že výkonná moc se tady u nás nikdy moc nechytla. Zažili jsme už dlouhé vládnutí ze sekretariátu ÚV KSČ, několikeré vládnutí z parlamentu, kdy se většina v Poslanecké sněmovně utrhla a hlasovala a zavazovala vládu bez ohledu na cokoliv, což není ve své podstatě také nic jiného než vládnutí ze sekretariátů, zažíváme pravidelně soudcokracii, kdy nás soudy z podivných důvodů zbavují vyhlášených voleb, skoro hotových infrastrukturních staveb, solidarity v důchodovém systému a posvěcují něco tak marginálního, jako je 30 korun poplatku za položku na receptu. Rovněž tolik populární Fischerova vláda v demisi byla dlouho pouhým loutkovým divadlem v rukách politických stran, než se náš bipolární politický dvousekretariátový či dvouhlavý model „Paroulánek“
(Pokračování na s. 11)
(Pokračování ze s. 1)
či „Toporoubek“ definitivně zhroutil a „nepolitická“ Fischerova vláda si mohla trochu v klidu vydechnout. Záhy ji však začali úkolovat vítězové letošních voleb a pokoušeli se jí zakazovat to či ono. Bylo by hezké zažít, kdyby této zemi vládla vláda, parlament vytvářel velmi obezřetně zákony s dostatečnou legisvakancí, soudy a byrokracie podle nich jednaly a rozhodovaly a prezident to vše skutečně důstojně reprezentoval. Myslím, že by potom bylo dokonce k zamyšlení nad tím, že by bylo dobré se přestat ptát, co takový stát udělá pro nás a položit si otázku, co bychom mohli my učinit pro něj. Dnešní praxe je taková, že si tuto otázku, nebo podobnou otázku nekladou nejen občané směrem ke státu, ale stejně tak stát, respektive jeho elity, ve vztahu k občanům. A tak si tak žijeme se svým státem a snažíme se jeden s druhým tak říkajíc „vydrbat“. Je to stav dlouhodobě neudržitelný a je jedním ze základních faktorů současné hluboké krize nejen české, ale v širším kontextu i evropské státnosti.
Rád bych ovšem připomněl, že kromě demokracie, tedy vlády lidu, tu máme celou řadu dalších –kracií a -archií. Je tu monarchie - vláda jednotlivce, aristokracie - vláda šlechty, plutokracie - vláda bohatých, oligarchie - vláda magnátů, ochlokracie -vláda lůzy, sofokracie -vláda moudrých, teokracie - vláda kléru. Existují nejrůznější diktatury, tyranidy, konzuláty atd. atd. atd. Tento výčet uvádíme zejména proto, abychom si uvědomili, že demokracie není zdaleka jediným možným systémem vlády a rozhodně není sama o sobě zárukou spokojenosti a štěstí občanů, kteří v ní žijí. Někdy mám pocit, že neustále žijeme v jakési představě, že to, čeho jsme dosáhli, je jaksi již nezvratné, podobně jako když se v Milionáři dohrabe soutěžící správnou odpovědí k záchytnému bodu, pod jehož úroveň již nemůže při další chybné odpovědí se svou odměnou spadnout. Život, a ten společenský zvlášť, nemá žádné záchytné body a četné kolapsy velkých a vyspělých kultur a civilizací by nás mohly poučit, že naše spoléhání se na současné civilizační výdobytky jako na nepominutelný standard, není prostě nic jiného než panská pýcha.
V poslední době jsme stále častěji svědky stále častěji omílaného příběhu o úpadku evropského sociálního státu. Samozřejmě, že se to vykládá jako další důkaz porážky socialismu a sociálního hnutí vůbec. Jak již bylo výše uvedeno, velice umně se tím zakrývá okolnost, že úpadek postihuje evropské státy jako takové bez ohledu na to, do jaké míry jsou nebo nejsou sociální nebo dokonce socialistické. T. G. M. vždy tvrdil, že státy zanikají s idejemi, na kterých vznikly. Uvědomme si, že většina evropských států vznikla na ideji národa a jen menšinově vznikly státy na ideji nějakého uspořádání, třeba republiky nebo dokonce obecných vyšších idejí, například lidských práv a svobod. Idea národa je v hierarchii idejí opravdovým suterénem a dovolím si dokonce vyslovit tezi, že samotné spojení „národní stát“ je podobným nonsensem jako třeba „státní vlastnictví“. Dovolím si jen malou a určitě nikoliv originální exkurzi do slovensko-maďarských vztahů. Dnešní Maďarsko se cítí dědicem velkých Uher, otravuje s tím své sousedy, napadá i právní integritu České republiky a přitom si neuvědomuje, že to byla právě maďarizace a nacionalizace Velkých Uher, které způsobily zánik jejich původní ideje a tím i jejich pád. Paradoxně ale proti maďarskému nacionalismu stojí daleko nezralejší nacionalismus slovenský. Slováci si nikdy nepřipustí, že jejich idea slovenského státu, daného v preambuli Ústavy SR úvodními slovy „My národ slovenský“, odpovídá spíše devatenáctému než jedenadvacátému století. Slovensko tak paradoxně není nejvíce ohroženo maďarským nacionalismem, ale stále více nacionalismem vlastním. Lze jedině doufat, že se na Slovensku podaří sestavit vládu, která se bude chovat chytřeji a dá zapomenout na Fica, Mečiara a Slotu, jejichž silácké a vulgární výroky na adresu Maďarů dělaly dlouhodobě Slovensku jen ostudu. Klíčové ovšem bude, zda se podaří nalézt pro Slovensko důstojnou ideu, která nebude spočívat v tom, že Slovenská republika je tu proto, aby rozzuřila Budapešť. Není sporu o tom, že Česká republika je jednoznačně nejbližším spojencem Slovenska v tomto nesmyslném sporu, ale snad se nám podaří být trochu více nad věcí než sapéru Vodičkovi, jehož okřídlená věta v tom smyslu, že každý Maďar může za to, že je Maďar, není rozhodně dobrým základem mezinárodních vztahů.
O ideji národa jako nepříliš dobrém základu je možné uvažovat v jiných souvislostech a uvidíme, že všude tam, kde se nám slůvko národní objevuje, cítíme nějaký problém. Připomenu národní podnik, národní bezpečnost, národní obranu, národní důchod atd. atd. atd. Odtud je už jenom krůček k otázce, jak to vlastně je s národním hospodářstvím. Je idea národa schopna nějak směrovat nebo dokonce vést hospodářské zájmy příslušníků národa, jejich korporací, nebo dokonce korporací cizích?!? Je naprosto nepochybné, že tomu tak dávno není a je otázkou, zda tomu někdy tak bylo, zda internacionalizace byznysu nepředběhla a nepřekonala národní zájmy ještě dříve, než vznikly. Ostatně podobně se dařilo i proletářskému internacionalismu. Již dlouhodobě platí, že mezinárodní smlouvy jsou nadřazeny domácím normám, takže je velmi obtížné hovořit i o národním obchodním právu, které by nějak příliš svazovalo podnikání v rámci nějaké národní jurisdikce. Pokud snad k tomu dochází, je to spíše takové vzájemné divadélko, kde se všichni tváří, že to funguje, aby si nezadali, ale byznys je skoro vždy vítězem. Občasná znárodnění, kterých jsme svědky například v dnešní Venezuele, nemohou na tomto trendu cokoliv změnit.
Otázka tedy nestojí tak, jak „vyfutrovat“ a spasit současný stát, který je už tak trochu mimo čas a prostor, ale jak jej nově vnímat, pochopit a transformovat jej v důležitého spolutvůrce veřejného prostoru. V tomto smyslu je také třeba hledat, formulovat a vytvořit k veřejným a smíšeným statkům veřejná hospodářství, veřejné důchody a také veřejné podniky. Pokud má totiž někde současný stát problém, pak je to jeho významná závislost na tom, co mu soukromý sektor odevzdá na daních. Problém je i chápání daňové zátěže obyvatelstva pomocí daní nepřímých, protože se stále více a více lidem zdá, že stát si není vědom toho, že je minimálně partnerem občanům a chová se tak trochu jako velký finanční úřad, což mu na popularitě rozhodně nepřidává. Potom se ovšem můžeme jen těžko divit, že někteří občané uvažují tak, že tím, že zaplatí daně, stává se stát jejich dlužníkem. Konkrétní případ takového přístupu jsme popisovali, když jsme v této rubrice sledovali insolvenční řízení na nejmenovanou obecní rozvojovou společnost. Je to v mnohých případech pouze přirozená reakce na aroganci, se kterou se stát ke svým občanům chová. Třetím problémem je naprostá pomýlenost veřejných úspor, které mají spasit především původně soukromé dluhy a náklady, které byly takříkajíc nacionalizovány. Dlouhodobá privatizace jakýchkoliv výnosů a současná nacionalizace nákladů tak musí dříve nebo později přivést na buben jakýkoliv veřejný rozpočet. Vzpomeňme si jenom na to, jak soukromý sektor požaduje po veřejném, aby mu hradil ztráty způsobené výbuchem sopky, povodněmi a vůbec všemi vyššími mocemi. Rozhodně se ale nehlásil k tomu, že by bylo třeba se podělit o mimořádné výnosy z náhradních způsobů dopravy. Podobně se ale chovají i občané, kteří si způsobili svou neodpovědností finanční potíže a požadují po veřejném sektoru kompenzaci nebo pomoc.
Bylo by dobré transformovat stát takovým způsobem, aby přestal být synonymem plýtvání a přerozdělování, ale stal se jako spolutvůrce veřejného prostoru i symbolem tvorby unikátních hodnot, které nemůže soukromý sektor nikdy vytvořit. Pokud se veřejný prostor stane významným tvůrcem užitných hodnot a bude z podstatné části soběstačný a tudíž z nejrůznějších důvodů nevydíratelný, pak se teprve můžeme dočkat podstatné společenské změny, aniž bychom se snažili uskutečnit třídní revoluci popřením nějaké formy vlastnictví a následné sociální i fyzickou likvidaci velké skupiny lidí, která byla jejím nositelem. Klasickou ukázku stavu, který je dlouhodobě neudržitelný, je chování USA ve vztahu ke společnosti British Petroleum. USA nemají žádný politický nástroj, kterým by mohly BP jakkoliv ohrozit nebo dokonce donutit k nějaké akci. Mají sice brannou moc a spoustu speciálních jednotek, ale ve vztahu k soukromé společnosti tohoto rozsahu s domicilem na území významného spojence, jsou mocenské možnosti USA naprosto k ničemu. USA jako přední světová mocnost nemají dostatek morální, technologické a snad ani lidské síly, aby katastrofu v Mexickém zálivu zvládly vlastními silami a potom náklady BP naúčtovaly a donutily zaplatit. Obraz prezidenta USA, bezmocně se cachtajícího v podřepu na pobřeží znečištěném ropou, je i pro méně chápavé předzvěstí toho, že veřejný sektor v USA je prostě tak trochu „plajte“ čili na buben. O to tragičtěji vypadá obrázek toho, jak si na G8 vesele vyměňují americký prezident s britským premiérem lahve piva jako výsledek sázky na remízu mezi USA a Anglií na MS v kopané, namísto toho, aby řešili BP. Obama totiž ví, že kdyby se něco stalo BP, tak to odskáčou toliko britští důchodci a BP se nestane vůbec nic, maximálně zbankrotuje a hojit se potom každý může, bůh ví na kom. Nechci čtenáře Konkursních novin unavovat, ale doporučuji jim otevřít si následující video, aby se mohli pokochat tím, jak to také může v centrále BP vypadat (http://www.youtube.com/watch?v=2AAa0gd7ClM).
Zasedání G8 a následně G20 nepřineslo, kromě několika vypálených obchodů a aut v Torontu a mimo pár set zatčených, pro svět vůbec nic. Výsměchem je slib, že G8 dá africkým dětem asi 5 mld USD, přičemž jim už několik let dluží asi 20 mld. USD, které G8 slíbila, ale nikdy nedala. V porovnání s prostředky, které byly vynaloženy z veřejných zdrojů na platy manažerů bank, kteří jsou přímo zodpovědní za finanční a hospodářskou krizi, jde o drobné, a o to více vystupuje do popředí absolutní neschopnost politiků vypořádat se s elementárními problémy, které přesahují rámec jednotlivých států. Globální problémy pak ovšem velice úspěšně blokují i řešení problémů lokálních a tak lze dojít k závěru, že dnešní politici už nejsou schopni řešit ani problémy, které si sami vytvořili, aby ukázali svou potenci.
Závěrem si dovolím poznamenat, že současný svět trpí nedostatkem idejí a morálky daleko více, než nedostatkem zdrojů nebo peněz. Možná, že klíč je v tom, že ekonomická věda se často definuje tak, že je to věda zkoumající chování lidí při užívání omezených zdrojů. Často se přitom implicitně předpokládá, že jde o racionální chování provázené významným působením neviditelné ruky trhu. Snad je konečně na čase si přiznat, že nefunguje ani jeden z těchto předpokladů. Žádná neviditelná ruka trhu nepůsobí a trhy jsou ovládány zájmy jejich vlastníků. Chování lidí pak vykazuje zřetelnou tendenci k iracionalitě a to, co ekonomie popisuje jako racionální chování, je spíše výjimkou. Možná by se dokonce dalo říci, že neviditelnou a hlavně nepředvídatelnou rukou trhu hýbe hlavně ona iracionalita, která není jen individuální, ale zejména v kolektivních rozhodnutích nabývá nové kvality, kterou je už zde několikrát zmiňovaný groupthink. Proto je zapotřebí hledat a znovu definovat základnu pro racionalitu a předvídatelnost lidského konání, možnosti jeho agregace a směřování k určitým cílům, které jsou odlišné od cíle, který říká, že prostě stačí, když každý z nás vydělá jakýmkoliv způsobem co nejvíce peněz. Pravda je totiž taková, že poté, co takové cílování společnosti zničí veřejný sektor, stejně neúprosně smete i sektor soukromý, který je postaven na morálce a vzájemné důvěře ještě daleko fundamentálněji, než sektor veřejný.
Možná je takovou základnou lidská touha po svobodě, bezpečí a elementárním právu na život. Bohužel většina lidí stále vnímá tuto úroveň jako samozřejmost. A menšinu, která její nedostatek bolestně pociťuje, není, bohužel, vůbec slyšet…
(zak)
|
