Přihlášení





 

Šikanózní insolvenční návrh podaný u místně nepříslušného soudu

   Skutečnost, že iniciace insolvenčního řízení nemusí být vždy vedena záměrem naplnit jeho smysl a účel (viz § 1 insolvenčního zákona[1]), je věc známá. Nedeklarovaným, nicméně pravým motivem je začasté využití (či přesněji zneužití) účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení k poškození dlužníka coby konkurujícího účastníka hospodářské soutěže. Subjekt, proti kterému insolvenční návrh směřuje, totiž v očích zákazníků či obchodních partnerů poškodí již samotná informace o zahájení insolvenčního řízení zveřejněná v insolvenčním, potažmo obchodním rejstříku.
   
   Pokud pak insolvenční navrhovatel podá vadný insolvenční návrh k místně nepříslušnému soudu, může – poněkud paradoxně – dobu, po kterou jeho konkurent „svítí“ ve výše uvedených rejstřících, významně prodloužit.
   Podání insolvenčního návrhu místně nepříslušnému soudu
   Dle ust. § 7b odst. 1 insolvenčního zákona je pro insolvenční řízení místně příslušný (krajský) soud, v jehož obvodu je obecný soud dlužníka. Pro určení místní příslušnosti jsou přitom až do skončení insolvenčního řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (§ 7 insolvenčního zákona ve spojení s § 11 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu). Obecným soudem dlužníka-právnické osoby je okresní (obvodní) soud, v jehož obvodu má sídlo (§ 85 odst. 3 občanského soudního řádu).[2] Je přitom nerozhodné, zda jde o podnikatele či nikoliv. Obecným soudem dlužníka-fyzické osoby je potom vždy okresní (obvodní) soud, v jehož obvodu má své bydliště, popř. se zde zdržuje (§ 85 odst. 1 občanského soudního řádu); sídlo dlužníka-fyzické osoby není pro určení místní příslušnosti insolvenčního soudu relevantní.[3]
   Pokud ale dojde insolvenční návrh místně nepříslušnému krajskému soudu, nic to nemění na tom, že jím je zahájeno insolvenční řízení (§ 97 odst. 1 insolvenčního zákona), a to se všemi důsledky, které zákon s touto skutečností spojuje (§ 109 insolvenčního zákona). Nepříslušný soud však nemůže o vadném insolvenčním návrhu (nemeritorně) rozhodnout (tak, že ho odmítne) a nezbývá mu, než vyslovit svou místní nepříslušnost a věc postoupit soudu příslušnému.[4] Následně lze očekávat, že proti tomuto rozhodnutí podá „zneužívající“ navrhovatel odvolání (čímž celý proces ještě protáhne). Je možné dodat, že právě popsané platí i tehdy, bude-li insolvenční návrh podán vůči subjektu uvedenému v ust. § 6 insolvenčního zákona, tzn. například proti bance, která je – stále – držitelem bankovní licence (na což by měl jinak místně příslušný soud reagovat vydáním dalšího nemeritorního rozhodnutí – usnesení o zastavení řízení pro nedostatek jeho podmínky).[5]  
   Odmítnutí insolvenčního návrhu pro zjevnou bezdůvodnost?
   I když se (až se) vadný šikanózní insolvenční návrh dostane k místně příslušnému soudu, je možnost jeho odmítnutí pro zjevnou bezdůvodnost (§ 128a insolvenčního zákona), resp. uložení pořádkové pokuty za jeho podání (§ 128a odst. 3 insolvenčního zákona) značně diskutabilní.
   Vrchní soud v Olomouci totiž zastává názor, že insolvenční návrh podaný věřitelem lze posuzovat z pohledu naplnění podmínek zjevné bezdůvodnosti tohoto návrhu dle ust. § 128a odst. 2 insolvenčního zákona pouze tehdy, je-li insolvenční návrh projednatelný ve smyslu ust. § 128 insolvenčního zákona (tedy je-li prostý vad); možnost soudu ukončit řízení rozhodnutím podle ust. § 128a odst. 1 insolvenčního zákona se tedy váže jen k formálně bezvadnému insolvenčnímu návrhu věřitele. Z tohoto názoru se pak odvíjí závěr, že jen v případě, je-li insolvenční návrh odmítán pro zjevnou bezdůvodnost (a nikoliv pro jeho vady), připadá v úvahu sankce dle ust. § 128a odst. 3 insolvenčního zákona.[6] Jakkoliv existuje opačně vyznívající judikatura Vrchního soudu v Praze, dle které je přípustné jako zjevně bezdůvodný posoudit též vadný insolvenční návrh a insolvenčního navrhovatele tak lze za jeho podání postihnout pořádkovou pokutou,[7] není možné pokládat předestřený náhled Vrchního soudu v Olomouci za nelogický.
   Nicméně tak či onak – bude-li insolvenční návrh po postoupení věci místně příslušnému soudu vzat zpět, nebude zde prostor pro jeho odmítnutí, ať už by se tak mělo dít z jakéhokoliv důvodu. V případě, že bude insolvenční návrh vzat zpět až poté, co insolvenční soud vydá usnesení o odmítnutí insolvenčního návrhu pro jeho zjevnou bezdůvodnost, nicméně stane se tak před tím, než toto rozhodnutí nabude právní moci, nezbude insolvenčnímu soudu než rozhodnutí o odmítnutí insolvenčního návrhu zrušit (a to včetně eventuálního – souvisejícího – výroku o uložení pořádkové pokuty).[8],[9] Po pravomocném zastavení řízení pak insolvenčnímu navrhovateli nic nebrání v tom, aby insolvenční návrh podal znovu.
   Co dělat?
   Jak ale tedy pojednané problémy řešit? Jediná cesta vede přes novelu insolvenčního zákona. Konkrétně by se mohlo jednat o jeho úpravu v tom smyslu, že by vyhláška oznamující zahájení insolvenčního řízení byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna až tehdy, nebyl-li by insolvenční návrh posouzen jako zjevně bezdůvodný (nejpozději do 7 dnů od jeho podání) s tím, že by bylo výslovně zakotveno, že jako zjevně bezdůvodný může být vyhodnocen též insolvenční návrh vadný. Odmítnout insolvenční návrh z důvodu jeho zjevné bezdůvodnosti by pak byl oprávněn věcně (nikoliv nutně též místně) příslušný soud, ke kterému byl insolvenční návrh podán; z uvedeného důvodu by přitom mohl tento soud odmítnout též insolvenční návrh, ve kterém by byl označen jako dlužník některý ze subjektů uvedený v ust. § 6 insolvenčního zákona. Pokud by potom dlužník z vážných důvodů nesouhlasil se zpětvzetím takto zhodnoceného insolvenčního návrhu, rozhodl by insolvenční soud tak, že zpětvzetí návrhu není účinné.

[1] A též např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. KSOS 33 INS 9738/2013, 1 VSOL 166/2014-A-14. 

[2] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2012, sen. zn. 29 NSČR 69/2012.

[3] Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. KSCB 26 INS 2498/2010, 1 VSPH 381/2010-A-11 anebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. KSUL 74 INS 824/2012, 3 VSPH 285/2012-A-11.

[4] K tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2009, sen. zn. 23 Cdo 937/2009, podle kterého jestliže nemeritorní rozhodnutí vydal místně nepříslušný soud, jde vždy o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

[5] Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 2014, sp. zn. MSPH 77 INS 11631/2014, 4 VSPH 1030/2014-A-67.

[6] Srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. KSOS 34 INS 31524/2012, 2 VSOL 202/2013-A-13 anebo ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. KSBR 37 INS 9953/2014, 1 VSOL 512/2014-A-8.

[7] Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. MSPH 94 INS 2419/2013, 1 VSPH 538/2013-A-18 anebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2013, sp. zn. MSPH 99 INS 10443/2013, 2 VSPH 901/2013-A-20.

[8] Viz § 130 odst. 1 insolvenčního zákona. Insolvenční zákon obsahuje komplexní úpravu zpětvzetí insolvenčního návrhu a nelze zde proto přiměřeně aplikovat právní úpravu podle ust. § 96 odst. 3 občanského soudního řádu (srov. též např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. KSPH 39 INS 32434/2012, 3 VSPH 165/2013-A-16).

[9] Tím samozřejmě není vyloučena možnost uložit insolvenčnímu navrhovateli povinnost nahradit dlužníku náklady řízení (srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. KSUL 45 INS 4608/2008, 1 VSPH 77/2009-A-28). Bude-li však insolvenčním navrhovatelem osoba zcela nemajetná (tzv. bílý kůň), nebude mít toto rozhodnutí žádný praktický dopad.

 

20.4.2015 16:00
Rubrika: 

Přidat komentář

CAPTCHA
Tato otázka je na ochranu proti spamu.
Obrázkové CAPTCHA
Vložte znaky zobrazené na obrázku.