Přihlášení





 

Závazkové právo nového občanského zákoníku I.

   Závazkové právo se v novém občanském zákoníku skrývá od § 1721 dále pod částí čtvrtou nazvanou Relativní majetková práva. Úprava uzavírání smluv je nově až na výjimky dispozitivní. Podle obecného ustanovení § 1 odst. 2, nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Na to navazuje v oblasti smluvního práva ustanovení § 1725, podle kterého je v mezích právního řádu stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.
   Z nové úpravy vymizel obecný zákaz předem se vzdát svých práv. Pokud se jedná o námitku neplatnosti smlouvy, nelze se této námitky vzdát všeobecnou klauzulí. Z toho však a contrario neplyne, že jiným způsobem se lze vzdát jakékoli námitky proti neplatnosti smlouvy. Práva napadnout smlouvu s odkazem na absolutní neplatnost se nelze vzdát vůbec (vzdání se práva by v takovém případě bylo neplatné pro rozpor se zákonem). Není však vyloučena možnost případné dispozice s námitkou relativní neplatnosti (korektiv dobrých mravů ovšem působí i zde). Stranám tak nic nebrání vzdát se či zúžit rozsah práva odstoupit od smlouvy, vydat bezdůvodné obohacení, požadovat úrok z prodlení apod. Stejně tak lze smluvně při neexistenci slabší strany předem prodloužit či zkrátit promlčecí lhůty, nejméně však v trvání jednoho roku a nejdéle v trvání patnácti let. Strany si mohou sjednat například výši úroku z prodlení (§ 1970), úročení příslušenství (§ 1806) a další. Limitace je pouze u spotřebitele (§ 1812), u závazku z deliktů se rovněž nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy - nelze se práva na náhradu ani platně vzdát.
   Podstatou vzniku smlouvy je i nadále nabídka, přijetí a konsenzus stran. Nabídku (návrh na uzavření smlouvy) je možné adresovat i neurčitým osobám, tak jak to doposud šlo jen v obchodních vztazích. Rovněž se má za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit; dochází tak k rozšíření pojetí nabídky, avšak jen při podnikatelské činnosti.
   Podstatně rozšířena je v novém kodexu předsmluvní odpovědnost stran, která je nyní upravena pouze nedostatečně v § 271 obchodního zákoníku. Nový občanský zákoník říká, že každý může svobodně vést jednání o smlouvě a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít. Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod. Nepoctivě jednající strana musí druhé straně nahradit škodu. Chráněny jsou rovněž důvěrné informace sdělené v průběhu kontraktace.
   Co se týká akceptace nabídky, v NOZu dochází k odklonu od doktríny plného konsenzu stran. Nová právní úprava nevyžaduje ke vzniku smlouvy konsenzus o celém obsahu smlouvy a připouští její uzavření s tím, že se akceptace nepatrně liší dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky a navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Nebude se jednat například o podmínky kupní ceny, placení, jakosti a množství zboží, místa a doby dodání, rozsahu odpovědnosti stran nebo řešení sporů, ty podstatně mění podmínky nabídky a v těchto případech půjde o protinávrh. Kdo nechce kontrolovat přijetí návrhů z důvodu možných změn, může předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost, přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou.
   Smlouvy budou moci vzniknout – jak bylo možné podle obchodního zákoníku – i faktickou (reálnou) akceptací nabídky, když se příjemce podle ní zachová, zejména
poskytne-li či přijme-li plnění.
   NOZ sice prohlašuje, že smlouva je uzavřena, až sjednají strany celý její obsah, existuje však mnoho výjimek. Shoda může být jen domnělá – strany si nedojednaly náležitost, která je nezbytná – smlouva bude přesto platná, lze-li, zvláště s přihlédnutím k jejich následnému chování, rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely i bez ujednání této náležitosti.  Rovněž smlouva vzniká již doručením výše uvedeného modifikovaného přijetí, pokud nebylo odmítnuto. Podobně se bude postupovat za situace, kdy jedna strana sepíše výsledek ústního jednání, které však v dobré víře (např. nedorozuměním) zkreslí – smlouva bude uzavřena v tomto potvrzeném znění za podmínky, že odchylky uvedené v potvrzení mění skutečně ujednaný obsah smlouvy nepodstatným způsobem a jsou takového rázu, že by je rozumný podnikatel ještě schválil, a za podmínky, že druhá strana tyto odchylky neodmítne. U obchodních podmínek dojde přesto k uzavření smlouvy, i když si odporují. Smlouva bude uzavřena v tom rozsahu, v jakém si nejsou v rozporu. Naopak překvapivá ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, jsou neúčinná, nepřijala-li je tato strana výslovně.
   Z NOZu plyne snaha, aby smlouvy byly platné častěji než za stávající úpravy. Zákon stanoví, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574). Pokud by byla smlouva neplatná, jedná se ve většině případů o neplatnost relativní, je-li totiž neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (§ 586). Zákon také na řadě míst opouští požadavek písemné formy. Rovněž jsou menší nároky u smlouvy na její určitost. Bude-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. Také skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.
   I pro smlouvy platí zásada bezformálnosti. To vyplývá již z ustanovení obecné části návrhu o právních jednáních, podle nichž se každý může k právnímu jednání zvolit libovolnou formu, ledaže je v této svobodě omezen zákonem nebo ujednáním s druhou stranou. Toto obecné pravidlo doplňuje právní pravidlo převzaté z platného obchodního zákoníku, že písemná forma smlouvy musí být zachována, vyžaduje-li to alespoň jedna ze smluvních stran. NOZ připouští, aby si strany smlouvy uzavřené v písemné formě ujednaly, že k její změně nebo k jejímu zrušení může popřípadě dojít i ujednáním v jiné formě. Pokud jde o smlouvy, které v písemné formě uzavřeny nejsou, je věcí stran, zda jedna druhé obsah smlouvy potvrdí. Takové potvrzení může mít jen význam důkazní a obecně lze z něho vycházet jako z důkazního prostředku osvědčujícího obsah smlouvy, chová-li se podle něho i druhá strana nebo nepopře-li je. Uzavřou-li podnikatelé v jiné než písemné formě smlouvu a potvrdí-li jeden z nich druhému obsah uzavřené smlouvy v písemné formě, nastupuje právní domněnka, že smlouva je uzavřena s obsahem uvedeným v potvrzení. To má ale platit jen v případech, kdy je obsah ústně uzavřené smlouvy zachycen věrně, nebo obsahuje-li potvrzení nepodstatné odchylky a druhá strana proti těmto odchylkám nic nenamítá. Totéž právní pravidlo se má uplatnit i v případě, že smlouvu uzavírá podnikatel s osobou, která podnikatelem není, a že obsah smlouvy podnikateli potvrdí nepodnikající smluvní strana. Smlouva může být uzavřena i konkludentně, faktickým jednáním bez použití slov. Pro tento případ se navrhuje upřesnit obecné ustanovení o konkludentních právních jednáních tak, že z okolností musí být nejen zřejmý úmysl stran uzavřít určitou smlouvu s určitým obsahem, ale že při zjišťování práv a povinností stran musí být přihlédnuto i k vydaným ceníkům, veřejně učiněným nabídkám a podobným dokladům, jakož i k zvyklostem.
   Co se týká změny okolností (v předchozích úpravách známé pouze u smlouvy o smlouvě budoucí), vychází  NOZ z pojetí, že clausula rebus sic stantibus je mlčky ujednána v každé smlouvě, není tedy potřeba si sjednávat vlastní hardship doložku. Musí však dojít ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění. Pak má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou. Výhrada tohoto typu tedy nekryje takovou změnu poměrů, jež byla vyvolána prostým vývojem ekonomiky a trhu, nebo která pojmově spadá do okruhu tzv. běžného podnikatelského rizika. Pravidelně půjde o důsledky následného působení náhodných vlivů z vnějšku. Navržená úprava nebrání stranám ujednat si něco jiného a výslovně zdůrazňuje, že převzetí rizika změny okolností některou ze stran vylučuje její právo domáhat se změny závazku. V úzce vymezeném počtu případů a za splnění striktně formulovaných podmínek bude straně založeno nejen právo domáhat se zrušení závazku, ale i jeho úpravy. Právo domáhat se obnovení jednání o smlouvě musí postižená strana uplatnit v přiměřené lhůtě poté, co se dozvěděla o relevantní změně okolností; NOZ v této souvislosti stanoví vyvratitelnou právní domněnku 2 měsíce.
   Kromě smlouvy ve prospěch třetí osoby, NOZ obsahuje ustanovení upravující smlouvu o plnění třetí osoby, která je logickým protipólem ke contractu in favorem tertii. Protože dvě smluvní strany vlastním ujednáním nemohou třetí osobu zavazovat, zavázán je ten, kdo slibuje, že třetí osoba bude věřiteli plnit. Návrh ustanovení vychází z klasické konstrukce, kdy rozlišuje slib plnění třetí osoby, který smluvního dlužníka zavazuje k pouhé přímluvě, a závazek smluvního dlužníka, že třetí osoba skutečně splní, co věřitel s dlužníkem ujednal, který pro případ nesplnění zavazuje smluvního dlužníka k náhradě škody.
   Uzavírání smluv podle základního modelu kontraktace vyjádřené schématem podání nabídky a její akceptací je typické, ale nedochází k ní v praxi vždy. Dohodnou-li si strany jiný postup pro uzavírání smlouvy, použijí se na takový případ ustanovení o nabídce a jejím přijetí přiměřeně. NOZ upravuje několik zvláštních způsobů uzavírání smlouvy – dražbu, veřejnou soutěž a veřejnou nabídku.
   Zatímco dražba v režimu veřejného práva představuje zvláštní právní skutečnost, dražba v režimu soukromého práva (či de facto aukce) představuje zvláštní způsob kontraktace.
   U veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku (ex obchodní veřejná soutěž) a veřejné nabídky (ex veřejný návrh) došlo k převzetí jejich úpravy z obchodního zákoníku. V úpravě veřejné nabídky se navíc doplňuje pravidlo, podle kterého bude navrhovatel vázán všemi přijetími veřejné nabídky, pokud nesplní povinnost oznámit příslušným osobám výsledek kontraktačního procesu. To znamená, že navrhovatel bude smluvně zavázán všemi řádně podanými akceptacemi svého veřejného návrhu (tedy akceptacemi projevenými včas a v souladu s vyhlášenými podmínkami), jejichž původcům neoznámil, že je s ním smlouva uzavřena nebo že se svým návrhem neuspěli. Navrhovatel tak bude účinněji motivován k splnění povinností vyplývajících pro něho z jeho volby. Navrhovateli nic nebrání, aby si k oznámení výsledku kontraktačního procesu vyhradil stejný způsob uveřejnění jako pro veřejnou nabídku samotnou.
   V právní úpravě smlouvy o smlouvě budoucí je novinkou možnost jejího uzavření ústně. Již není nutné mít dohodnuty všechny podstatné náležitosti smlouvy budoucí, čímž se de facto smazával rozdíl mezi smlouvou předběžnou a definitivní, bude stačit, když bude ujednán obsah „obecným způsobem“. Smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, jinak povinnost uzavřít smlouvu ze zákona zaniká (jak to bylo v obchodním zákoníku). Povinnost rovněž zaniká z důvodu změny okolností, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí „zřejmě“ vycházely. Vzniká ale oznamovací povinnost oprávněné strany změnu okolností bez zbytečného odkladu ohlásit, jinak nahradí oprávněné straně škodu z toho vzniklou.  
   Zajímavostí bezesporu je možnost, aby obsah smlouvy, kromě soudu, určila osoba určená ve smlouvě. Právo na náhradu škody bude možné požadovat vždy, nejen pokud se oprávněný nedomáhá určení obsahu.
   Mgr. Ing. Štěpán Dražka

24.1.2013 08:30
Rubrika: 

Přidat komentář

CAPTCHA
Tato otázka je na ochranu proti spamu.
Obrázkové CAPTCHA
Vložte znaky zobrazené na obrázku.